21.11.2024

Kdo by čekal cestovatelské tipy na Sicílii nemusí ani číst dál. Cestovatelských blogů s pěknými tipy na místa, restaurace nebo památky je spousta a i já narazila na pár docela inspirativních. Věřím, že si vygooglíte to “svoje” a strávíte na cestách čas dle svých očekávání. (Někdy to stojí úsilí nemít příliš velká očekávání. Už když se řekne úsilí je tam cítit určitý tlak a s tím si pohrát k dobru věci je někdy oříšek.)

Tak abychom si rozuměli, tohle psaní by eventuálně mohlo rezonovat s někým trošku vyhořelým, aktuálně v propadu, nebo těsně po něm. Takže pokud jste alespoň trochu v zoufalém stavu, čtěte dál. Nezaručím vám sice, že se budete pak cítit lépe, ale je možné, že se tu mihne něco co potřebujete slyšet. Dělám si trochu legraci. Jen trochu.Nebrat se tak vážně, je podle mého názoru hlavní podmínkou přežití všech propadů a trablů.

Tak si to vezmeme od začátku. Měl to být výlet na Sicílii. A měl to být dárek pro moji sestru na oplátku za její dárek loni do Portugalska a předloni na Maltu. (Na oplátku, už jen když to čtu skřípám zubama sama nad sebou jakýpak oplácení… to by bylo téma samo pro sebe. Dar je dar. Tečka. Přitom vím, že tohle vždycky nejlíp funguje způsobem zvaným “pošli to dál”, sama to mám tak ráda a když mi chce někdo oplácet hmotnou cestou, nebo něco vracet, necítím se v tom dobře. Ale vědět neznamená dělat a praktikovat. No a praktikovat uprostřed svých starostí je užitečné, poučné a často jsou tu kroky zpět. Byly tu zkrátka dozvuky “starého myšlení” mozek si tu cestičku v nestřežené chvíli našel. Věděla jsem tak trochu, už když jsem dar vymyslela, že není úplně správný čas. Nemohla jsem si však pomoci a moje trochu zbrklá nátura říkala, to se nějak udělá… A taky, že ano. A nakonec to mělo své synchronicity , které dobíhají ještě teď.

Vybrala jsem lokaci – Sicílie. Ani nevím jak mi to přišlo na mysl. Dobrý kafe a výšlap na Etnu znělo dobře. Domluvily jsme termín odjezdu na září 2024 a koupi letenky jsem  ještě chvíli odkládala. Čas plynul a jednoho dne jak se blížil termín dalších narozenin jsem se zacítila trapně, že přemýšlím na dárkem, přitom ten z loňska ještě “neproběhl” Přestala jsem odkládat a koupila letenky a na chvíli měla klid v duši.

Termín odletu se blížil a já se nacházela v situaci kdy mi nebylo moc dobře a finanční situace neodpovídala vůbec tomu, že bych měla letět na dovolenou – byť na pár dní. Nakonec jsem se jedno ráno po dnech přemítání zda to celé nezrušit nabrala pocit, že letět mám. Oddala jsem se tomu pocitu a za podpory sestry, která byla podpůrná jakékoli variantě jsme odletěly. Z původní myšlenky pojmout celý výlet trekově, vyšlápnout si na Etnu, pujčit si auto bylo nakonec dvoudenní zevlování po Catánii, která mě dusila svým smogem všudypřítomných aut a následné dvoudenní courání po pobřeží kde bylo krásně, ale aut neméně. Celou situaci zhoršoval fakt, že jsem chytla nějaký bacil a i přes mé odhodlání se ho do druhého dne zbavit, se tato skutečnost děla přesně opačně a rýma neustávala.

Po příletu na místo jsme se druhý den ráno probudily a hned po tom co jsme posnídaly skleničku prosecca (které jsem neměla chuť pít večer a šla spát s rýmečkou a bolehlavem) na městském balkoně za zvuku klaksonů, jsme se přemístily na místní vyhlášené trhy. Snídani jsme vyšperkovaly o 3 čerstvé ústřice a šťávu z granátového jablka.

Vypadalo to, že situace je přijata, kladení odporu odloženo a já jsem se vracela do své síly. Respektive do stavu, kdy člověk přijímá věci jak jsou. To mi svědčí a vím to – jen je to někdy sakra práce!

To dopoledne pokračovalo v energii a splynutím s místem. Přítomnost sicilských mužů hrajících karty pod městským mostem nás povznášela, jejich lehkost bytí byla inspirující. (můžete je vidět na fotkách) Jejich přátelské přijetí nás do své přítomnosti a jim vlastní temperament na nás udělal dojem. Dlouho jsme si o tom pak se ségrou povídaly a užívaly si ty chvíle. Pozorovat lidi může být meditace, mám to ráda. Třeba ten pán se sicilskými pomeranči a granátovými jablky. Mechanicky odšťavňovač, jeho šlachovité svalnaté ruce a klid který z něj vyzařoval při každém odšťavnění i přes tvořící se frontu před jeho prostým stánkem. (kousek od něj prodávali tu samou šťávu na blikajícím nazdobeném stánku, tam však nebyla ani noha) Nebo ten blázen na kole co projížděl, hlasitě řval a smál se na celé kolo – zpřítomnil všechny kolemjdoucí. (Taky na fotce usmívajíc se.) Takových chvil se událo ten den mnoho. V tom je Sicílie jistě opravdová, autentická, syrová. Odpadky, hluk, ale to je vstupní brána. Ber nebo neber. Snadno sklouznout k skepsi a nepochopení. Nakonec je však tato země plná krás.

Už dříve jsem si oblíbila znak Sicílie, je na úvodní fotce tohoto článku. Trinacria. Tři nohy, žena, křídla, plodnost nezávislost. Významů tohoto symbolu lze dohledat mnoho a sahají daleko do historie.

Návštěva ostrova trojúhelníkového tvaru, plného barev a prosáklého historií proběhla přesně tak jak měla. Já jsem si sem jela pro jeden konkrétní prožitek, který jak jsem už zmínila na začátku, ještě pořád usedá.

Byl večer, my jsme byly uchozené a městským ruchem znavené, vracely jsme se do ubytka. Šly jsme úzkým chodníčkem, který neměl víc než 40cm na šířku. Po boku nás míjela auta na těsno a chůze se stávala docela adrenalinovou aktivitou. Člověk už se viděl u vchodu dveří svého ubytování, kde si přirozeně oddechnul. Než jsme však k našemu vchodu přišly, míjely jsme schody po straně jedné budovy, jejíž vstup byl jakoby v patře přes plácek který tvořil takový balkon. Ta budova byl kostel. Poměrně nenápadný oproti chrámům, které jsme navštívily. Já jsem schody minula a po pár krocích mě něco zastavilo. Byl to silný pocit. Zavolala jsem na sestru a až zastavila a ohlídnula se, teprve jsem hledala slova. Řekla jsem: chci se jít podívat tady nahorů, nevím co tam je, ale chci tam. Nevadí? Sestra souhlasila.

Vyšla jsem schody s mrazením po těle. Na balkoně seděl kněz v hnědém hávu, dřevěným růžencem kolem pasu a laskavým úsměvem přikývl k našemu příchodu. Kolem něho sedělo a postávalo několik lidí. Mým tělem rezonoval jejich tichý hlas modlitby, kterou společně odříkávali. Nerozuměla jsem tomu, ale cítila jsem že tam chci být. Postávala jsem tam a nasávala tu energii která tam byla jako v nějaké bublině. Kněz pokynul rukou na schody ať se posadím, já si v tu chvíli nepřála nic jiného – sedět tam s nimi a poslouchat jejich hlasy a modlitbu v libém italském jazyce. Jen jsem dosedla cítila jsem jak mě něco hladí po duši. Moje oči byly zalité slzami a já jsem se koupala v pocitu vděčnosti, přítomnosti něčeho přesahujícího.

Po skončení modlitby jsem poděkovala, nějak automaticky jsme si podali ruce, rozloučili se a já odešla pro sestru čekající uvnitř kostela. Šly jsme dál a já věděla, že jestli bylo něco proč jsem i přes všechny překážky měla na Sicílii odjet, bylo to tohle.

 Večer jsem pak před spaním otevřela malou knížku kterou jsem čistě z důvodů její velikosti a skladnosti přibalila do batohu. Byla to knížka od Miloslava Nevrlého – Podivuhodné chvíle se Sluneční písní. Tato útlá knížka je překladem básně – písně Františka z Assisi, kterou si nosím a občas do ní nahlížím, ale tentokrát mi souvislost Itálie a sv. Františka  s jeho písní vůbec nenaběhla, přestože je v ní kromě překladu do češtiny zachováno i italské znění.

Dnes do kostela chodím příležitostně. Jsem sice pokřtěná, jako malá jsem chodila do náboženství církve Bratrské, dnes však nejsem vyznavačem nějakého náboženství či církve. Co mi zůstalo je však úcta k poutním místům, kostelům, k lidem kteří to mají jinak. Cítím boha. Cítím, že to co nás přesahuje je něco co nejde nazvat jinak. To co nás vede, to co se dotýká našeho srdce. A stejnou náhodou nebo vedením se mi dostala do ruky tato knížka, ikdyž jsem po ničem nábožensky založeném nepátrala, která uvnitř nese poselství živlů, které před osmi sty roky prožíval a napsal právě italský mnich Giovanni Bernardone, neboli sv. František z Assisi. V jednotlivých slokách jsou chváleni pan bratr slunce, sestra Luna s hvězdami, bratr Vítr, sestra Voda, bratr Oheň, matka země a sestra Tělesná smrt. Ten večer jsem si uvědomila, že ta modlitba kterou odříkávali ti lidé v kostele, byla právě Sluneční píseň. A ten přesahující pocit znám především ze spojení s přírodou, koňmi, spaní pod hvězdami.

Nevím jestli jde přenést to co jsem prožila, ale snad ta lehkost synchronicit se tu alespoň náznakem propíše. Zároveň tu zaznamenám ještě i to co se kromě pohlazení mé duše událo po návratu.

Občas se mi dějí zvláštní věci. Mám od mala nějaké propojení se zvířaty, přírodou. Děje se to pořád, ale díky tomu že jsem prošla před pár lety vyhořením a psychologickou terapií a nějakou formou toho, že se sebou dál pracuji se mi nově děje to, že se mi vrací vzpomínky. Zapomenuté vzpomínky. Téměř smazané. Někdy krásné, jindy míň. Většinou však ano. Vítám je a jsem za ně ráda, jsou to obrazy, konkrétní situace, různě. Je to jako najít starou fotku, kterou jste dlouho neviděli. Nebo nějaký poklad.

No a jednoho dne, když jsem si do starožitného porcelánového talířku, který jsem koupila na bleším trhu nabrala polévku se něco stalo. Stála jsem nad stolem, nad tím talířkem a přisunovala jsem si židli, když v tom mě přepadl náhlý pocit. Ten pocit ze sicilského kostela. Takové secvaknutí, najednou jsem si vybavila sebe u babičky s celou rodinou, jak stojíme nad talířky jídla a odříkáváme modlitbu. Rozplakalo mě to. Očistilo. Zapomněla jsem na to, zapomněla jsem, že jsme se u babičky modlili. Nejen před jídlem, ale i večer před spaním. Dělala jsem to dál i když jsem pak vyrůstala a babička s dědou už nežili – bylo mi 11let když zemřeli docela krátce po sobě. Než pak odešla máma tak bylo míň a míň kontemplačních chvil. Možná nebylo v co věřit.  A pak najednou černo, můj mozek začal vytěsňovat, zapomínat.  Později se zregeneroval a zaměstnal mateřstvím. No a teď nastal čas rozpomínání zřejmě. Je to hezký. Vytvářím prostor pro vzpomínky. Vytvářím prostor pro nově příchozí.

Pár věcí se ještě v souvislosti s tím událo, ale o tom třeba zase jindy. Tohle je něco co jsem tu chtěla sdílet nejen pro své uchování, ale i pro vás co zažíváte zvláštní věci. Někdy člověk podlehne své vlastní kritice a vlastně by se ochudil o hodně kdyby zůstal jen v raciu a dělal věci jen tak jak se mají. Je to hra s myslí. Přitom už je to dávno vymyšlený.

Abych tady dokončila to naše cestování, přikládám pár fotek (jsou z aparátu mé sestry – na její web se můžete kouknout tady: www.simplyphoto.cz ) Moje cestování bylo tentokrát dokumentováno na fotoaparát a klasicky analogový film o šestatřiceti snímcích, který je momentálně ještě ve zmíněném fotoaparátu, zbývá mi docvaknout asi 4 fotky a nechám ho vyvolat. Údajně spolu s fotkami při vyvolávání ve fotolabu dostanu i jejich digi verzi tak pokud něco vyjde, nahraju je sem na blog pozdějc. Naše cestování pokračovalo nezdařilým výletem na Etnu a nakonec jen cestou vlakem po pobřeží. Přespávaly jsme v kočičím hostelu s výhledem na moře. Večeřely pizzu na pláži a měly to nakonec celý hezký i přes moje všechny neduhy.

Mějte krásné dny.

Martina