O semináři jsem se dověděla od kamarádky Monči Pavlačkové, která ho pořádala a kterou znám z koňo světa, ale navštěvuji ji i jako fyzioterapeutku, působí ve Zlíně a teď už i v Brně a moc ji doporučuji mimochodem, kontakt na ni připojím na konci článku.

Teď zpátky k semináři. Přála jsem si dlouho navštívit některý ze seminářů Heleny, stejně jako Linda napsala vlastní knihy o koňské duši i výcviku, které jsem už dříve četla a když jsem se dověděla o tom, že se učila u Lindy Kohanov, tak jsem tam fakt chtěla být. Tohle chtění dokresloval fakt, že celý víkend bude na Žítkové ve stáji s andaluskými koňmi. Jenže, jak to udělat když jsem si pro letošní rok (a asi i na dýl) zakázala kurzy, semináře, nakupování knih, vlastně nakupování čehokoliv, zkrátka jsem se rozhodla se víc nezahlcovat a pracovat s tím co mám.

Slovo dalo slovo a protože jsem věděla, že Helča jezdí do Indie, má ráda ajurvédu (kterou mimochodem učí i pro koně) tak jsem naznala, že by se moje obliba zdravého vaření mohla hodit. Holky mou zmínku ocenily, souhlasily a já jsem se rázem stala členem týmu. Moje radost však malinko zjihla, když jsem se dověděla, že Helči strava je přísně sattvická a se seznamem všech surovin které mnou vařené jídlo pro 15 lidí nesmí obsahovat mne jímal menší neklid zdali to zvládnu s mojí “ala ajurvédou” tak aby to všem chutnalo.

Nakonec se ukázalo, že mít kamarádku na telefonu a v zádech její psychologickou podporu je k nezaplacení. Andry Lacková se kterou pořádám koňo ajurvédská setkání u nás na statku mi předala dost svého umu a nakonec i velké podpory. Opravdu jsem si v praxi uvědomila jak je prospěšné mít podporu a někoho kdo v nás věří. Andry mi řekla, že nepochybuje, že to zvládnu s takovou jistotou a já byla fakt v klidu. Chci to tu vyzdvihnout, protože jsem si uvědomila jak moc mi to pomohlo. Obzvlášť když má člověk tu sebehodnotu trochu pochroumanou. Hlavní point toho co tu píšu je, že slovo má sílu a sama si uvědomuju, jak křehká je mezilidská komunikace, jak málo stačí aby se člověk cítil dobře, nebo taky pěkně blbě. A často si neuvědomujeme jak snadno se lze dotknout se něčeho bolavého. Mě to vede k tomu nebýt lhostejná ke smutku a obavám lidí kolem sebe a přemýšlet nad tím co říkám, co dělám. Někdy všichni vypadáme, že děláme věci s lehkostí, že nám to jde snadno, ale uvnitř v nás se někdy sehrávají velké nepokoje.

Ale to už jsme zase jinde, takže zpět na Žítkovou.

Víkend se blížil. Nakoupila jsem, dorazila na místo vybalila svůj elektrický dvoukoláček a pustila se do vaření v dílně pod stájí. Nebudu napínat. S úlevou a dojídáním prvních strávnic, které zdravou stravu natož ajurvédskou neznaly a s jejich komentáři, “že už se těší na další den na oběd” ze mě vše spadlo a mohla jsem se soustředit na průběh semináře.

(menu bylo: ranní kaše s rozvarem s jablek s hřebíčkem, skořicí a chia, pak tradiční kitchari, dhaal z červené čočky, blanšírovaná zelenina, spousta posypek, semínek, klíčků, semínkový chlebík.)

Seminář.

Ten byl neméně překvapivý, především jeho praktická část, kdy se během zdánlivě jednoduché práce s koňmi děly velmi emotivní okamžiky. Osobně jsem nečekala takový průběh, protože podobným způsobem s koňmi pracuji pravidelně, ale síla skupiny udělala své a já jsem celé své skupince připravila půdu pro volný průchod emocí. Otevřelo se to co mělo a co bylo zralé postupně všem.

Helča nás laskavě prováděla a prožívaly jsme se navzájem. Bylo to hezký, ještě teď se usmívám při té vzpomínce.

Teoretická část byla v konceptu 5 rolí pastevce, který vynalezla Linda právě pozorováním mongolských pastevců a jejich prací s koňmi. Bylo to příjemně racionální a hodně jsme se u toho pobavily, zasmály v rámci osobnostní diagnostiky a tento koncept se hodí nejen do světa koní, ale i do běžného života a to fakt. Já moc koncepty nerada, tak tady se to vážně povedlo.

Poslední zmínku bych ráda věnovala místu. Žítková – (kdo četl Žítkovské bohyně ví..) Já jsem však všechny chvály na kouzlo toho místa brala s rezervou. To se rychle změnilo cestou, když se mi tajil dech z krásných starých stromů při příjezdu dlouhou klikatou a kamenitou cestou na statek. Průběžně jsem přibržďovala, zastavovala a povídala si s nimi už z auta přes otevřené okýnko. Vše dokreslovaly barvy podzimu, mlha a tajemno. Na místo jsem dorazila emocionálně načatá. Statek kde nás vřele přijala majitelka chovu krásných andaluských koní Veronika Rutová je jako na dlani s výhledy do okolí a její příběh mi dodal mnoho inspirace a elánu na mojí vlastní cestě. Jsem moc vděčná a myslím, že jsme se s Verčou neviděly naposledy, protože díky nabitému programu nebylo tolik času a já bych si ráda doposlechla pár příběhů které jsme nakousnuly. Bylo toho tolik co pozorovat a s čím komunikovat, třeba ta jabloň jako z pohádky. Nebo to 3 týdny staré hříbě se srdíčkem na prdýlce…

Připojuji info o tom, že jsem sama sebe otestovala jako “schopnou” uvařit nejen pro 8 lidí (jak mám ozkoušené na vlastních workshopech), ale zvládám i 15 osob a proto pokud by někdo potřeboval vařit na semináři či víkendovém pobytu, zdravou vege stravu, nebráním se spolupráci.

Připojuji fotky mým okem a objektivem, taky kontakty na všechny zúčastněné.

MVDr. Helena Pokorová – somatopsychologie koní

 chiropraxekoní.cz

Mgr. Monika Pavlačková – fyzioterapie, kranio, workshopy zaměřené na cvičení pro jezdce

pohnikostrou.cz

Veronika Rutová – Žítková

Chov koní VOIVER ANDALUS

Andrea Lacková – přítelkyně na telefonu a moje ajurvédská učitelka

za-stav.cz