Ještě bych připsala odvaha, ale ta už je v éteru právě v okamžiku psaní o těchto zmíněných hodnotách. To jest téma, které pozoruji dlouho u sebe, u druhých a otevírám je s odvahou a nadšením začátečníka. Pracuji na pokoře s opatrností abych případné příznaky této ctnosti nevyplašila. A když už mám pocit, že ji mám na malou chvíli v hrsti, zase uletí jako malí žlutí motýlci těsně nad zemí.

A tak zatím potichounku pozoruji sama sebe, když s úžasem obdivuji někoho, kdo se pokoře nemusí učit, kdo ji má přirozeně v sobě. Nemusí o ní mluvit. Nemusí jí hledat. Je tam, je v očích, je jako vánek kolem dotyčného, který se nese s jemnou hřejivou nenucenou esencí přijetí. Přijetí všeho co je. Zpravidla takový člověk ani nebude chtít o těchto tématech mluvit, nebude mít potřebu k nim nic říkat. Je jeho bytostnou součástí, jeho přirozeností. A synonymem pokory, je také přirozená nepřítomnost pýchy. Jsou to ty pocity přijetí a nadhledu. Může to být starý muž v montérkách který se usměje, nebo člověk s tituly před jménem i za jménem, který se ani zmínkou nedotkne toho co dokázal a raději mluví třeba o tom co je třeba udělat na zahradě a kdy přiletí vlaštovky. Jsou to vzácná setkání, která člověk ocení až když ochutná všemožné příchutě života.

Je to už nějaký čas co mi zase někdo připomenul, že sebehodnota je něco na čem člověk pracuje vlastně celý život pořád dokola v různých obměnách kulis. To, že nám někdo zrcadlí vlastní stíny, je skrytým požehnáním. Často zraňujeme, tam kde jsme sami zraněni. Odmítáme a nepřijímáme. Toužíme a očekáváme.

Vše co námi otřese a kde vyvstávají ty bytostné otázky, kde námi cloumají emoce. Srdce se rozbuší, člověk se cítí zostuzen, nebo má pocit,  ztrácí půdu pod nohama. To jsou právě ty momenty (můžou to být momenty všedních dní) a ta místa k prozkoumávání. Chceme-li  dát prostor a příležitost k posunu, je na místě necítit se jako oběť, nestartovat odmítavé postoje a obranné mechanismy, ale naučit se skrze vlastní pocity rozpoznávat nabídku duše k zaléčení. Slibný začátek je zastavení se v těch momentech a bytí v pravdě se svými pocity a jejich jednoduché pojmenovávání.

Jsou to programy z nedávné minulosti, nebo zkušenosti duše z dálek do kterých nedohlédneme?

Porovnávání se = pýcha a patří tam všemožné škatulkování a hodnocení sebe, hodnocení někoho, jestli jsme dost, nebo ne….ale projevuje se také skrytě formou podhodnocování se – taková ta přehnaná skromnost a pokora. Jsou to zkrátka různá místa a situace k prozkoumávání. Co vše ke kterým pocitům a emocím patří. Jak je máme uložené. Jak často od nich odcházíme, třeba abychom setřásly pocit, že se příliš moc pozorujeme.

Čas věnovaný nám samotným, našim emocím. bytí v přírodě je přínosné mnohem víc než nakupování všemožných online kurzů zaměřených na zaručené rady pro život, následování konceptů někoho jiného. Čtení knih a poslouchání rozhovorů je fajn, ale mít prostor to pak vše ŽÍT je důležitou podmínkou celého seberozvoje. Nechat myšlenky doznít.. Nenechat se zahltit. Koncepty druhých sledovat vědomě spíš pro zábavu, inspiraci než pro hledání pravdy. Tu svoji najdeme jen uvnitř sebe.

SRDCE = NEVIDITELNÝ STŘED

Příroda a filozofie je tu s námi celá tisíciletí a vše se opakuje jako roční období, fáze měsíce, metamorfóza motýla… Sama nacházím odpovědi právě v přírodě a prozkoumávám moudrost symbolů starých civilizací, myšlenek myslitelů, původ slov a sdělení čísel a když se do toho zamotám a přijdou chvíle kdy vím, že nic nevím… ráda se pak vracím k jednoduchosti.

Radost pejska. Kvetoucí strom. Nelítostný přístup zvířat. Síla žít. Duch přírody který je v každém z nás. To vše rozjímání pak vyrovnat nějakou tou fyzickou námahou a vrátit se zpět do těla. Štípání dříví, práce na zahrádce, být pospolu s blízkými. Vnímat sebe, vnímat své blízké.

V tomto bodě si dovolím dál nerozvíjet tato témata a ukončit. Dát prostor vašim vlastním myšlenkám a osobním příběhům.

Nevím jestli tohle psaní bude pro někoho vůbec čitelné a dost konkrétní, tímto se tedy omlouvám pokud ne. Měla jsem to tu rozepsané delší čas a přemýšlela zda uveřejnit a nebo nechat jen v šuplíčku. Sama vím, že někdy z celé knihy kterou přečtu mi zůstane jen jedna věta, nebo slovo které zabrnká. Tak budu věřit, že pokud jste dočetly až do konce zabrnkalo něco i vám a čas strávený koukáním do obrazovky na mém webu bude tak užitečný.

Mávám a přidávám obrázek jednoho sicilského muže, kterému se nejen ty stíny cigaretového kouře vepsaly do tváře hluboko.

Martina

Jalový dvůr, duben 2025

 

Autorem fotografie:  SIMPLY PHOTO