„Prosím vás… Nakresli mi ovečku“ – Malý princ.

lotos beauty blog

Podvědomí, intuice, synchronicity… ŽIVOT.

Moje první samostatná  víkendová služba na statku. To znamená obstarat zvířata, nakrmit, vykydat hnůj (moje nejoblíbenější část – opravdu) nic moc těžkého, ale prostě práce rukama, příležitostně je tato činnost velmi relaxační. To se ale může změnit hned co se začnou předčasně rodit ovečkám jehňata. To pak člověk neví koho krmit z lahve umělým mlékem dřív, jestli to malé co ho máma nechce přijmout, to slabé malé z trojčat, nebo ten malý co se nemůže zvednout na zadní nožky… Ten malý bojovník už tu pár dnů bojuje, všichni ze statku se snaží, dělají vše co se dá.

Já přebírám službu s tím, že jestli dnes nezačne dnes pít, tak… Prosím ho, zkouším to. Hladím ho, chovám. Masíruji nožky pokaždé když jdu kolem. Nejde to. Slábne před očima.

Vím to já, ví to i on. Ale i tak se snažíme…

Je doba oběda ranní část je za mnou. Jdu nahoru k sobě, vejdu do bytu, opláchnu se. Namažu si chleba s máslem, posolím ho a dám na talířek. Posadím se před kamna, hlasitě vydechnu, zaháním smutky. Otočím hlavu doprava k oknu na a dívám se na řadu knih, vybírám namátkou. Zvednu se a sáhnu po jedné, a hele Malý princ. Listuji nevědomky první kapitolu a čtu:

A tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl doopravdy promluvit, dokud se mi jednou, před šesti lety, v saharské poušti neporouchalo letadlo. Něco se rozbilo v motoru. A jelikož jsem s sebou neměl ani opraváře, ani cestující, chystal jsem se, že se náročnou opravu pokusím zvládnout úplně sám. Byla to pro mě otázka života a smrti. Pitné vody jsem měl sotva na týden. Usnul jsem tedy prvního večera na písku tisíc mil daleko od jakékoli obydlené země. Byl jsem mnohem osamocenější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě na rozbřesku probudil zvláštní hlásek. Říkal: „Prosím vás…nakresli mi ovečku!“ Cože? „Nakresli mi ovečku…“ V mžiku jsem byl na  nohou, jako by do mě uhodil blesk. Pořádně jsem si promnul oči. A uviděl jsem toho nejzvláštnějšího človíčka, jak si mě s vážným výrazem prohlíží. Zůstal jsem na to zjevení hledět v němém úžasu. Nezapomínejte, že jsem se nacházel na tisíc mil daleko od jakéhokoli obydleného kraje. Jenže ten můj človíček mi nepřipadal ani ztracený, ani mrtvý únavou, ani mrtvý hladem, ani mrtvý žízní, ani mrtvý strachem. Vůbec nevypadal jako dítě zbloudilé uprostřed pouště tisíc mil daleko od jakéhokoli obydleného kraje. Když se mi konečně podařilo promluvit, řekl jsem mu: „Ale co tady děláš?“ A on mi docela klidně , jako něco velice vážného, zopakoval: „Prosím vás…nakresli mi ovečku!“  Když na nás tajemství působí příliš mocně, neodvažujeme se neuposlechnout. Ať už mi to připadalo jakkoli nesmyslné – vždyť jsem se nacházel tisíc mil daleko od všech obydlených končin a v ohrožení života, vytáhl jsem z kapsy list papíru a plnící pero. Tu jsem si ale vzpomněl, že jsem studoval hlavně zeměpis, dějepis, počty a gramatiku, a řekl jsem človíčkovi (trošičku rozmrzele), že kreslit neumím. Odpověděl mi: „To nevadí. Nakresli mi ovečku.“ Jelikož jsem nikdy žádnou ovci nekreslil, vyvedl jsem pro něj jeden z jediných dvou obrázků, kterých jsem byl schopen. A zmocnil se mě úžas, když jsem človíčka uslyšel, jak mi odpovídá: „Ne! Ne! Nechci slona v hroznýšovi, takový hroznýš je velice nebezpečný a slon je zase velice neskladný. U mě doma je to úplně malé. Potřebuji ovečku. Nakresli mi ovečku.“ Tak jsem kreslil. Díval se pozorně a pak řekl: „Ne! Tahle je moc nemocná. Udělej jinou.“ A já nakreslil: Můj přítel se mile a shovívavě usmál: „Vždyť vidíš sám… to není ovečka, to je beran. Má rohy…“ Znovu jsem tedy obrázek předělal. Ale byl odmítnut stejně jako ty předchozí. „Tahle je moc stará. Chci ovečku, která bude žít dlouho.“ A tehdy, protože už mi docházela trpělivost – spěchal jsem totiž , abych konečně začal s rozebíráním motoru, jsem načmáral tenhle obrázek: A zavrčel jsem: „Tohle je bedna. Ovce kterou chceš je uvnitř.“ Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděl, jak se tvář mého malého soudce rozzářila: „Právě takovou jsem chtěl! Myslíš, že tahle ovce potřebuje hodně trávy? „Proč?“ Protože u mě doma je to úplně malé… „To bude úplně stačit. Dal jsem ti malou ovečku.“ Zas tak malá není… „A hele ona usnula…“

———————-

Když jsem dočetla kapitolu běhal mi mráz po zádech a nezmohla jsem se na nic, než na malý úsměv sama na sebe. Dojedla jsem svůj oběd, zavřela jsem knihu poděkovala tak nějak směrem z okna, jak to dělávám a vrátila jsem se dolů do stáje.

A hele on usnul… Pohladila jsem ho a život šel dál.

Ikdyž mám Malého prince ráda a je po ruce, dlouho jsem  teď do něj nenahlížela, většinou čtu namátkou tam kde ho zrovna otevřu, tak byl výběr knihy i kapitoly čistě intuitivní. Zvláštní, musím se nad tím pousmát pokaždé, když si na ten den vzpomenu. Jsou to malé dary, když si člověk má čas všimnout, tak se dějí každému z nás. Jen si všimnout…

Tohle je jeden z nich a taky důkaz, že smutek má svou vlastní krásu.

Leden 2025, Jalový dvůr. (foto: Canon 6D Mark II, 35mm)

 

      

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *