Jsem slunovratová bytost. Ano narozena na slunovrat, milujíc slunce a teď, teď když se to slunce dlouho neukázalo, ve dne je šero, v noci tma tmoucí, jsem už trochu nesvá. Jsem zvyklá v noci chodit ven, bez světla a orientovat se podle obrysů, koukat na hvězdy, ale teď? To vám je tady tma, že má člověk pocit, že ví jak asi vypadá nicota. Nic. temno, černo, ticho. Ne, že bych něco chtěla urychlovat mám ráda všechna období… Ale trochu toho sluníčka vnést, to se může hm?

Tak to tu trochu prosvítím jedním letním slunovratovým setkáním z loňska. Bylo hezky, oheň, bylinky na slunovratový olej, vykuřovadla, přítelkyně a vzájemné malování hennou. Loňský rok byl velmi intenzivní na prožívání a pro mě osobně doprovázený hojně zvířecími průvodci. Setkala jsem se s jelenem, liškou, dravci, byla tam vážka, slepýš, divočáci a koně asi zmiňovat nemusím.  A právě tento den když se zešeřilo a my jsme poděkovaly za společné chvíle, proletěla nad námi sova. Letěla přímo naproti, viděla jsem jí do tváře jak byla blízko. Svým neslyšným letem nás překvapila a potěšila. Že by narozeninový pozdrav?

Těchto momentů bylo víc a sova se stala mým průvodcem. Další návštěva pak na sebe nenechala dlouho čekat, když za mnou v noci přiletěl Výr velký přímo na pastvině, podle nalezeného peříčka… Ale o tom třeba někdy příště.

Teď se nechte potěšit fotkama, sluncem v duši a nechme zimu ať dělá co musí. Nechtějme jaro, když zima ještě neskončila.

„nebuďte a neburcujte lásku, dokud se sama neprobudí..” (Píseň písní, Bible)

24.1.2025, Jalový Dvůr, Letonice  (foto: Canon 6D Mark II, 35mm)