Vernár 21.6. 2024

“A ČO TY SI?”

Tak tuto větu jsem slyšela ten víkend opakovaně opravdu mockrát.

Nemít plány je nejlepší věc.

Přijela jsem na místo a hledala dům

dům č. 207, dům mé prababičky. A taky rodný dům mého dědy. Vernár, malá vesnička na pomezí Slovenského Ráje a Nízkých Tater. Návštěva po 30 letech, naposledy jsem tu byla asi ve 12 letech, Dům je sice opuštěný, ale chtěla jsem už dlouho vidět místa a v mé paměti spíš takové obrazy vzpomínek, které jsem měla na tuto vesničku pod lesem a kopci kam jsem jako malá jezdila. Navštívit místa kde jsou kořeny mých předků a navnímat si tu energii, která mi v paměti zůstala a čas od času se ozvala.

V hlavě tento plán zrál delší čas a teď přišla ta chvíle, tak jak to mívám.. plánovaně neplánovaný výjezd kdy se vše skládá samo. Hodila jsem spacák do kufru, tenisky, kartáček, trochu jídla a vyrazila. 4.5h uteklo jak nic a už jsem rozpoznávala známe obrazy krajiny východního Slovenska.

Hned po příjezdu do vesnice jsem chvíli hledala část dědiny kde se dům měl nacházet. Po vystoupení z auta se mě na ulici ujali a vyzpovídali 2 „ujové” a krátce na to přišla i paní Jarmila, která mou rodinu znala. Řekli jsme si kdo je kdo, ukázali mi dům který jsem hledal a to co se dělo dál bylo neskutečné a přitom tak ryzí a opravdové. Povídalo se a omýlala se jména mých přbuzných, vzpomínalo se a já si připdala jako vytržena z reality. Netrvalo dlouho a já jsem přes ujištování, že hlad ani žízeň nemám seděla v kuchyni a později na dvorku s kávou a plným stolem dobrot a za vyprávění vzpomínek na mého otce, dědu, prababičku a další příbuzné přes několik kolen usrkávala kafe hrnečku. Z domu přicházeli další příbuzní a po chvíli jsem se dověděla, že

s dcerou paní Jarmily Jarkou jsme vlastně „kámošky”, no opravdu. Byly jsme totiž společně na karnevalu. Je to asi  35 let zpět a tak jsme se nemohly shodnout za co která byla a ja tvrdila, že za mimozemšťana a Jarka si byla jistá, že ne, že ne, že v té době maximálně za cikánku či strigu, tedy za čarodějnici. Existuje prý nějaká společná fotka, tak třeba se časem podaří ji najít a uvidíme jak to bylo.

Jarka byla z mého plánu jít na procházku ke studánce a přespat v autě velmi nesvá. Ale jí vlastní starostlivost mi byla vlastně sympatická. 

Medvědi a hadi a vůbec „čo ty si” takto tu spať v autě? U studánky ona sama nikdy nebyla přesto, že se nachází kousínek od jejího domu. Ale pohostinnost a zájem o člověka mě vystřelil do jiných světů. Když jsem se vrátila z procházky na které jsem se usmívala od ucha k uchu a nešlo přestat, nešlo mi následně odmítnout ani další pozvání na čaj po mém návratu. A přesto, že jsem ujišťovala několikrát, že hlad opravdu nemám během pár minut mi před nosem přistál talíř s večeří. (Řízek s bramborama – no neodvážila jsem se těmto odhodlaným ženám oponovat natož je informovat o tom, že vlastně skoro nejím maso) Následovala ke mně směřovaná informace, že mám domluveného kamaráda Erika, který mě vezme na druhý den na túru, protože sama se tu toulat teda prý nebudu.

Dostala jsem ho po chvilce k telefonu a měla si vybrat kolik kilometrů, jestli lesy skály, nebo louky a výhledy.. nakonec naplánoval okruh po horách s výhledy do krajiny, které jsem si „objednala” a moje kamarádka Jarka mohla v klidu odjet zpět k sobě domů do Vysokých Tater, kde bydlí. Ještě než odjela dala mi k uchu na telefonu svého může, který mě chtěl pozdravit musela jsem se znovu smát, povídala jsem si s pánem, kterého jsem v životě neviděla a on se se zájmem zajímám o mne. Tolik prožitku tady a teď a tolik opravdovosti a jinakosti která mě po celou dobu fascinovala. No a Jarka ještě před svým odjezdem, mě rázně ujistila, že  pokud bych jí chtěla někdy navštívit ve Vysokých Tatrách, tak jsem vítaná, ale že ona teda po žádných kopcích lozit nebude, ale domluví mi prý kdyžtak súseda Paľa. Takže příště Tatry Vysoké….

Ale ještě se vrátím k naší túře v okolí Vernáru. Sešli jsme se s Erikem v 9h před hospodou, hned vedle byly venkovské potraviny a před ochodem posezení. Erik mi koupil kafe v automatu u pokladen, byla tam fronta, skoro to vypdalo na místní víkendový ranní rituál. Na předzahrádce bylo plno, místní se nás vyptávali kam se chystáme a kdo jsem. Martina od Joska Ondruše…. odpovídal Erik. A následovalo vysvětlování ohledně rodinné linie Ondrušů. (Na Vernáru je Ondruš zhruba každý čtvrtý obyvatel, všichni jsou nějak rodina a zřejmě i s Erikem jsme v přízni. Bylo to legrační a tak milé. Přesně to jsem na cestě za svými kořeny potřebovala a cítila jsem se tak dobře. A asi „TEN” pocit bylo to, co mě sem zpět do těchto míst přivedlo. Hezky na duši mi udělalo i vyprávění sousedů o mém dědovi, pěkně o něm mluvili, jako o dobrém člověku, který se hezky staral o svou maminku. (mou prababičku, kterou si já pamatuju jen v obrazech spolu při vzpomínce s péřovýma duchnama pod kterýma se v chalupě spávalo a když se peří přesypalo do jedné části, bylo třeba je znovu natřepat.  Stejně jako vůni té tak trochu zatuchlé a těžké tkaniny, která k tomu patřila. Prošli jsem nakonec asi 25km, potkali slunce, bouřku a naštěstí žádného medvěda. Cestou sem sbírala bylinky a kochala se. Na Erikův pokyn také mluvila víc než je mi přirozené, no prý aby medvědi věděli že tam jsme, tak motivace byla velká jako chuť žít :). Na vrcholu asi v půli cesty se vzájemně ujistily, že ani jeden z nás nemá v plánu prodat toho druhého na orgány a v klidu pokračovali dál. Krásné výhledy, čistá příroda a spousta míst které skrze ochranu přírody nejsou turisticky značené a dostala jsem se tak na místa na která by se po vlastní ose nepodívala.. Erik se volném čase hledá shozené paroží jelena, má to tu nachozené a o přírodě toho ví hodně vyrůstal u dědy hajného. Stejně tak jsem dostala informace o vesnických vztazích fotbalisti versus folkloristi, o myslivcích, lesácích i nestydatých farářích. A cestou zpět jsme se zastavili na limču a polívku v místním penzionu s restaurací, kde jsem mimochodem při placení byla pozvána majitelem – prý, že je to dobrý, že si jako malý kluk hrával s mým tátou. To byl poslední dáreček toho výletu a já se rozloučila s Erikem a přesunula se pár kilometrů dál k jezeru Blajzloch. 

Připojila jsem na konec i pár fotek právě od jezera Blajzloch, které se nachází na pěkném místě asi 20 min cesty z Vernáru. Kolem tohoto jezera bylo spoustu dalších míst k rekreaci a dokonce je poblíž i nějaký koňský statek, kde se dá ubytovat. Já jsem však druhý den přespávala na „divoko”  a krásně sama právě u tohoto pohádkového jezera,  kde se dokonce nějaké pohádky i natáčely. Určitě bych se na tohle místo ještě ráda podívala protože koupání v této osvěžující průzračné vodě bylo příjemné a v okolí bylo co prozkoumávat.

To je asi vše z této mé narozeninové cesty ode mě pro mě.