Ve svou sílu proměňuji vše čeho se bojím.

A čeho se vlastně bojím? Pavouků, výšek, mluvení před lidmi, opuštění, odmítnutí… Co je tam ještě? Není to vlastně všechno jen strach ze smrti? Nejsou to jen neprožité emoce, vzorce minulosti? Kolikrát už jsem umřela, prošla pomyslnou smrtí, nebo jí byla doopravdy blízko blizoučko. Možná když jsem byla opravdu blízko tak jsem ani nevěděla, že jsem a naopak. Když byl pocit strachu intenzivní a urputný tak zemřelo jen něco nedůležitého uvnitř mne, nějaká iluze. Umřít někdy znamená jen setřást svoje já a dostat prostor jen tak být. Oddat se procesu a být v důvěře. Umřít může jen naše ego, protože to nás chrání, naše hmotné tělo, ale nechceme aby vládlo naší mysli. Všichni máme to privilegium jen tak být a jen málo si to uvědomujeme. Nemusíme nic. Můžeme být nic. A někdy aby jsme doopravdy neumřeli musíme na chvíli přestat dělat všechno.

Jako malé nic a přitom absolutní všechno si připadám když stojím na noční pastvině nohama na zemi s hlavou v oblacích a očima ve hvězdách. Celý vesmír a já. Tak malinká a bezvýznamná já. A přitom viděná i slyšená. V absolutní přítomnosti. Všechny strachy mizí.

Trošku to zní jako kýč když si to čtu, ale tak to zase jednou bylo – velký kýč. A někdy nás možná jen takový kýč dovede probudit z kolotoče, kterému jsme podlehli. Kdo si ho chce poslechnout, nechť čte dál. Zažít nečekaně dechberoucí momenty co jdou do slov jen s těží přenést se nedějí denně. Ty nejsilnější zážitky často nesdílíme, protože jsou nepřenosné a těžko se popisují. Já je raději transformuji do svého bytí a žití. Setkáváme se tu „offline” a navzdory vzdálenostem se děje to, že přijíždíte za mnou, na statek kde působím, napříč republikou. Na vlasové ceremonie i retreaty a workshopy a já si toho ze srdce vážím, povídáme si, prožíváme se a je to hezký.. Vnímám to doslova jako dar, dar pro nás všechny a možná je to pocitově i taková odměna za tu snahu zkoušet dělat věci jinak. Klopýtat a zvedat se, inspirovat se, vzájemně si věnovat pozornost… zkrátka jsme ve spojení.

Tak abych dopověděla ten svůj kýč a prožitek z jednoho červencového večera. Chvíli to vezme a to podstatné bude až na konci. Měla jsem tu jednu milou klientku, povídaly jsme si o koních a přišla řeč i na ty moje dva koníky. Jolly a Michela. Jolly je kobyla a má své cykly, své nálady a je to emoční bytost. Vždycky je s ní nějaká komunikace. Projevuje své terapeutické schopnosti velmi často, znatelně a i své nálady a její interakce mi pomáhá líp číst a orientovat se ať už v jejím poli nebo v tom společném. Naproti Michelovi – Mikymu jak mu říkáme, který je valach a to znamená, že i více stabilní a méně aktivní v projevování emocí, je to velká výzva získat jeho pozornost. Skoro by se dalo říct, že pokud má žrádlo a své stádo na blízku nic víc nepotřebuje tedy ani člověka. Jako je to srandista, ale jeho pozornost se počítá na minuty – víc nepotřebuje a já došla do bodu, že po něm ani víc nechci. (A to je možná klíč)

Ale k věci, klientce Darji jsem vyprávěla přesně tohle a trochu jsem je pomlouvala: Jollinka je taková komunikativní, Miky ten ne… Ona je terapeutická i náladová, někdy protivná, ale mám její pozornost. Miki ten nejraději žere. Málokdy se mi povede tu pozornost získat… taky jsme si povídaly o očekávání a o tom jak ty „speciální” okamžiky přicházejí nečekaně. Taky jak je fajn nemít očekávání závislé na něčem speciálním. Vše je o emocích a hormonech které se nám vylučují při extrémních aktivitách. Například otužování, adrenalinové sporty nebo jiné extrémy. Lpění na konkrétních přístupech a postupech podle někoho, něčeho, nástroje a metody, to vše může vytvářet tlak a když se to přežene, ztrácí se kouzlo jedinečnosti vlastní cesty a lehkosti…

Hezké povídání to bylo. Večer jsem se pak posilněná kombuchou, nebo teda nápojem z ní, šla projít s mojí fenkou Dackie a k mému překvapení jsem po náročnějším pracovním dni byla plná energie a z malého venčení byla slušná procházka proložená i během. (jako kombucha neskutečná, doporučuji! A mé kamarádce Magdičce děkuji za zasvěcení do výroby tohoto nápoje). Když jsem se vrátila zpět, chtěla jsem jít ještě jako každý večer na noční pastvinu a pobýt s koňmi. Měla jsem však trochu pochyby jestli jít, nebo nejít. Skoro se mi nechtělo, neumyté nádobí ve dřezu…ale pak jsem uviděla dorůstající měsíc lapla zrcadlovku a šla. Navíc jsem si chtěla zkusit jedno technické nastavení fotoaparátu, které jsem pár dní zpět konzultovala se svojí sestrou. Napadlo mě, že když to nastavení funguje na slunce, mohlo by i na měsíc a že to zkrátka zkusím. Což se později potvrdilo, ale výsledek nebyl nijak zásadní. (Jak můžete vidět na fotce) Cestou jsem pár snímků vytvořila, ale pak už jsem to nechala být a kochala se tichem na horní rozlehlé pastvině Jalového dvora se zářícím měsícem, hvězdami a zaposlouchávala jsem se do zvuků přírody a snažila se rozpoznat podle frkání a dalších zvuků kde se nachází stádo.

Po chvíli jsem nabrala správný směr a zastavila se, dýchala a poslouchala. Za další chvilku se za mnou přiblížila Jolly a daly jsme si spolu takové naše klasické hraní a drbání, vnímání jedna druhé. Obvykle je to na 20min pak si jdeme každá po svým. Pak si za mnou většinou přijdou popovídat i ostatní koně a tak se i stalo. Nakonec vše utichlo… A já jsem tam byla zase součástí stáda, jak to mám ráda. Nikdo nerušil mne, já nerušila nikoho. To jsou ty momenty nepřenositelnosti, které mi dávají pocit obyčejné neobyčejnosti. Připomíná se mi jak říká profesorka Anička Högenová – „v tišině duše najdeme hluboké naplnění”… tak nějak si představuju tu tišinu duše. Po chvíli se celá ta nádhera ještě prohloubila, když si několik koní kolem postupně lehlo a začalo spokojeně oddychovat. I já jsem si sedla na vlhkou zem, bylo asi něco po půlnoci a během chvíle přistoupili Miky a Jolly. Přišel ten magický moment. Jolly si lehla kousek vedle, odpočívala a Miky si stoupnul za mnou ze strany hodně blízko. Cítila jsem jeho nohu a kopyto vedle mojí, stál nade mnou dotýkal se mého těla a začal rozhovor který trval možná půl, třičtvrtě hodiny – kdoví dost na to abych si ho prožila a pamatovala navždy. Jak tam stál hlavou a svým čumákem přejížděl od mojí hlavy, přes celé tělo až po konečky prstů a přes celé nohy, bylo to jako obejmutí a pohlazení od koně. Bylo to něco nečekaného s intenzitou, kterou jsem ještě nezažila – ne u Michela. Skoro jako by do něj vstoupilo něco božského. Potom co několikrát pohladil celé moje tělo, (já už jsem jen polykala a utírala slzy) oblíznul mi rameno, ruku a obkroužil několikrát pomaloučku čumákem okolo celého mého obličeje, očichával mi vlasy a celou dobu mě hřál teplým pomalým dechem, který mu šel z nozder. Zastavil se nad mojí hlavou funěl mi na rameno právě ten teplý živý vzduch, který mi zvědomoval, že se to děje právě teď a není nic než TEĎ. Mezi svoje koňské rty chytil lehce moje ucho a zastavil se (asi aby odlehčil a připomenul, že je to pořád on, srandista), po chvíli povolil a položil čumák shora něžně, ale citelně na mou hlavu. Stál a bylo mezi námi nekonečno.

Trvalo to tak dlouho, že bylo nemožné to zpochybnit. Byl to rozhovor který bude doznívat dlouho. Nevím jestli jde přenést alespoň část kouzla okamžiku, ale cítím, že si to nechci nechat pro sebe a i když je to nezapomenutelné chci to zaznamenat a podělit se. Odpovědi, které jsou ukryty každém z nás můžeme najít právě v obyčejných okamžicích, které se stanou  neobyčejnými a navždy změní naše vnímání a citlivost. (Možná nejsou všechny prožitky tak intenzivní, ale právě s vděčností a prožíváním těch malých, čas od času přijde takovýto bombonek, nečekaně a potichoučku.)

Nakonec si i Miky lehnul na zem a spočinul. Já jsem si dál tiše „pofňukávala” vděčností a nasávala ty kouzelné momenty v tichosti.  Když mi začala být pomalu zima zvedla jsem se, poděkovala celému stádu, že jsem mohla být v jejich energii a přítomnosti a odešla do postele. Bylo kolem půl druhé ráno když jsem přišla zpět a usnula jsem s vděčností a příslibem nelpět na zážitcích. Užívat si je když přijdou, ale neočekávat je. Očekávání je totiž zabiják zázraků. No a ať už to bylo něco mezi nebem a zemí, nebo jen Michel vyslechl moje „pomluvy” a chtěl mi ukázat, že není ledajaký valach bylo to silný.

Ještě doplním, že jsem ten den měla svátek tak jsem to trochu brala celé jako malý dárek. Úsměv na rtu mi pak udělalo, že než jsem vstala a odešla, podívala jsem se  ještě na oblohu s myšlenkou, že jsem za celý večer neviděla spadnou žádnou perseidu, no co myslíte ani jsem tu myšlenku nedokončila a jedna spadla.

Kdo dočetl až sem tomu děkuji, mávám a přeju krásné letní dny bez očekávání a v přítomnosti.

Martina

Červenec 19/2024